Navštěvníci teď tu bude spousta kritiky..Neboť musím dohnat resty a splnit sliby.

Blog.cz

Mění se postupem času

4. prosince 2010 v 18:57 | © Nariel
Nemohu začít jinak než, má oblíbená kniha nejde specifikovat. Bylo jich přímo několik. Měnily se mým věkem.

První nezapomenutelná kniha od babičky kterou mi dala jako dítěti abych si rozvíjela mluvu, byl "Ferdův slabikář" neskutečně božská knížka s říkankami na celou abecedu. Vždy jsem pak ve škole perlila s těmito krásnými říkankami...


Jen pro ukázku, nejsou mé, ale nýbrž od autora "ferdova slabikáře" Ondřeje Sekory:

Beruška běžela v brekotu, byla bosa bez botů.
Dudák dudal dům od domu, darů dost si dones domů.
Lelek se lekl lelka, mléko přelila selka.
atd.

prostě paráda..

Pak co se týkalo mé čtivé nálady, žádná moc nebyla..spíše povinná četba. Ale vždy se našlo nějaké malé rozptýlení, odpovídající mému věku.

Teď se snažím hodně číst, cokoliv. Knihy přímo hltám. Nejraději mám detektivky s historickou tématikou, které jsou napínavé až do poslední stránky. Nevydoluju ze sebe žádného autora ani název..Nemohla bych se rozhodnout.

Má oblíbená kniha..jsou všechny knihy, které ukrátí můj volný čas a obohatí mou nenasytnou mysl. Miluju jejich vůni a jejich kouzlo mocného příběhu, kdy se stávám hrdinou a mohu si tak plnit své sny.

Knihu mohu řadit do pozice přítel, rozesměje mě, rozpláče, dodá mi odvahu i touhu milovat. Neocenitelná kombinace.

Svátek mrtvých..

31. října 2010 v 9:49 | © Nariel
Ikdyž tento svátek "Halloween" neslavím, musím se vyjádřit k tématu týdne.

Tak předně ikdyž se tento svátek proslavil spíše díky Američanům, tak z této krajiny rozhodně nepochází. Vznikl v Evropě tedy spíše v Irsku. Je sním spojený i hezký příběh o Jackovi.

No s Amerických seriálů jsem nabila dojmu, že se děti převlékají do různých strašidelných masek a chodí na koledu. U nás tedy v České republice je spíše koleda spojena s Velikonocemi. Rozhodně ničí zvyky neodsuzuji. U nás se nejspíš tento svátek taky rozšíří, protože se všichni chtějí někomu podobat (nebudu jmenovat komu..no). "Každopádně ať si děti užijí radost."

Jen mě každopádně mrzí, že se pořád po někom opičíme. Za mého dětství, jsme tedy žádné dýně nedlabali, tak aby jsme z nich dělali nějakou ozdobu na svátek.(Jen když jsme dýně zavařovali a táta nám chtěl udělat radost)

U nás mají mrtví tedy spíše zesnulí svátek na tzv. "Dušičky" a to 2.11. Rozhodně se nepamatuji, že by se tento svátek nějak medializoval a dělala se na ně nějaká dekorace.
Za těžkého komunismu, jsme měli lampionové průvody (to jsem si rozhodně užívala) Proslovy u pomníků zesnulých a těžké básničky.

Nejvíce mi, ale v dětských očích, utkvěla babiččina práce. Která zručně tvořila krásné věnce a různé kytice na hrob (jiné dekorace se jinde nedávali, nesli se prostě na hřbitov)..
Pak s lehkým závanem mrazu jsem se těšila, až půjdeme uctít naši zesnulou rodinu na hřbitov. Vždy mě okouzlila, hra tisíce rozsvícených svící a krásně vyzdobených hrobů. Jemná vůně jehličí a smutečních květin.

No co já Halloween neslavím, (možná začnu až s mými dětmi). Doté doby, ale uctím své mrtvé na dušičky 2.11. "a Halloween si strčte někam!"

Nariel

Nádech tajemna

25. října 2010 v 12:10 | © Nariel
Velice hezké téma týdne, je to má tak trošku srdcová záležitost. Myslím, že toto téma je takové snové, magické a lehce pohádkové.

Teď mě při psaní napadlo (zasáhlo mě to jako blesk, směju se): "Toto je příběh z dávných časů. Z časů mýtů a legend, kdy antičtí bohové byli krutí a malicherní a stíhali lidstvo útrapami.."Netuším jestli je to z Xeny či z Herkula, ale určitě tam pokračují slova o hrdinech, kteří právě v nouzi lidem pomáhali.

A proto tenhle nádech fantasy miluju. Je spojené se sněním, s neskutečnými příběhy, které se rodí v hlavách spisovatelů, malířů či filmařů. A vždy ve mě vzbudí dojem melancholie, ale i určité dávky bojovnosti. Toužím po chrabrosti a neohroženosti svého srdce, jež bude lapeno velkou sítí vášnivé a pravé lásky. Prožít onen neskutečný příběh.

Jako dítě jsem milovala první díl "Nekonečného příběhu" ani nevíte jak jsem Bastienovi záviděla, takto prožité dobrodružství..Kvůli tomuto filmu, jsem začala milovat knihy a nacházela v nich uspokojení. Krásně se popisovalo, jak lidé tedy spíše děti ztrácí ono kouzlo fantazie. (Protože je nejspíš člověk, až moc zahlcen realitou a nemá čas snít.)

Já si na svou fantazii nacházím čas pořád. Vždy mi to vylepší náladu. (Když mě třeba seřve šéfík, ikdyž ten problém nebyl moje chyba a já má strašnou chuť ho poslat někam...a prostě nemohu) Tak uteču před tímto problémem do ríše mojí fantazie a pěkně se šéfovi pomstím.(Představím si něco moc chutného, co mi řádně zvedne sebevědomí) Vím, že to má nádech zvrácenosti. Ale psychika, hraje u člověka řádnou roli.

Někomu to může připadat dětinské a nereálné, ale pomáhá mi to. Fantazy zůstane v mém srdci i mysli napořád.
Nariel

Posmrtný hotel

11. října 2010 v 18:29 | © Nariel
Moc zajímavé téma na morbidní výmysl mé hlavy tzv. skoro báseň..Měla jsem jiný nápad, ale jelikož by to mohl někdo pochopit jako neúctu k mrtvým, vyjádřím se jinak.

Posmrtný hotel

S příhodem dne mizí tajemná záře.
Místo usíná do věčného ticha bez tváře.
Okolí zdobí je šeď a mramor.
Pro vůni pár smutných kvítků, nepřiletí žádný amor.

S příhodem noci plápolajíc svíce a knoty.
Je to skrytá brána do temnoty.

Duše zemřelých tiše kráčí,
do úkrytu nedalekého bodláčí.

Žádný luxus ani služby, jen studený kámen.
Proto je tento nocleh zdarma a mojí duši Ámen.

Samozřejmě s hřbitovem mám spojeno několik velmi zajímavých zážitků, ale opravdu je nemohu vynésti na světlo. Neboť by to někdo třeba nerozdýchal...

A tak nechme toto místo úctě a klidu duší, tam spících.

Nariel

Neskutečná paleta barev

5. října 2010 v 17:59 | © Nariel
Krásné a barevné téma týdne s tisíci odstíny barev.."Podzim"

Nemohu říci, že mám nějaké roční období nejraději. Na každém období mám něco ráda. Ikdyž poslední dobou tyto přechody mezi obdobími trochu zanikají, nebo to tak připadá je mě...


Nemohu zapomenou na krásné dětské okamžiky s již zesnulou babičkou. Která nás na podzim hnala vždy na procházku, do nedalekého parku. Ikdyž bydlela ve městě milovala rostliny a dlouhé procházky.
Vždy jsme posbíraly, krásné barevné listy různých velikostí, tvarů a barev. Které jsme potom lisovali ve velkých a těžkých starých knihách. Nebo jsem vyráběli cestou různé draky, tedy spíš myslím, jeden dlouhý dračí ocas.
Listí a větvičky spadané ze stromů, nám vždy hezky šustili pod botami. Nešlo se chovat tiše. Různobarevné veverky nosili do svých doupátek zásoby ve formě různých oříšků a šišek. Listí na stromech mělo tolik odstínů barev a s každým zafoukáním se sneslo dolů pár listů. Tohle ve mě nechalo krásné vzpomínky...

NEmánie..

1. října 2010 v 17:36 | © Nariel
Ahojte návštěvníci a čtenáři, kteří si najdete čas na přečtení pár vět. Ano jen upozorňuji, jsem na živu. Má nová práce mi zabrala věškerý čas. Snažím se  mimo práci vstřebat a naučit se vše potřebné...tak mě prosím omluvte..

Opět vidím téma týdne a musím napsát pár slov. Ikdyž nečekejte pěkný článek. Je to můj názor, souhlasit s ním nemusíte. Každý prostě vnímáme svět okolo nás jinak. Pro tohle téma jsem nehlasovala. Tyto medializované a nafouklé soutěže nejsou nic pro mě. Někdy mi rozum stojí nad tím, jak jsou někteří přihlášení účastníci tupí a jdou se schválně znemožnit. Ale člověku, který je zvědavý na opravdu nadané přihlášené, toto jednání těchto individuí, přímo znechutí...

Nebudu nikde vyhledávat, která soutěž přišla první s nápadem, najít nějaké nevídané talenty v české a slovenské republice. Ale boj televizních kanálů a sledovanosti mi přijde přímo nechutný. Všude samá nafouklá reklama. Člověk jako já, který přijde s TV minimálně do styku, je přímo zmatený ukázkami na tolika programech. Kdy se napodobují a omýlají nějaké scény. A vychvalují právě onu soutěž. Vím že,  z pohledu televize, či jiných médií, kterou živí reklama, je reklama k nezaplacení. Ale přímo mě vytáčí, jak onem program po proběhlé reklamě vrací neskutečně zpět. Přímo mě to znechutí a otráví. Co se týče medializace a zpracování soutěže a to že se prolína s jinou podobnou soutěží, je pro mě nepochopitelné. Absolutně vyhozené peníze a tím ztráta času. Člověk přeci nebude sedět v obýváku a sledovat dvě televize. Bude soutěž přepínat v reklamách..hm docela trapas!!!

Tímto nechci nijak urazit soutěžící. Vím, že naše i Slovenská republika skrývá určitě nespočet opravdu nadaných lidí. Jejich vystoupení má charakter, cenu a  na první pohled, hloubku a viditelný talent.(viděla jsem pár artistů, malířů, zpěváků a tanečníků, kteří mi vzaly dech.)Bohužel onen nadaný člověk, nedostane jinou příležitost jak svůj talent ukázat. Tak musí projít tímto humbukem. Klobouk dolů za odvahu a trpělivost. Ale stejně většina ostatních talentů, zůstává skrytá. Dle mého názoru jsou lidé skromní a nemají rádi tuto nafouklou a medializovanou show. Prostě zůstanou nepoznaní..

Přeji všech nadaným hodně stěští. Pracujte na svém talentu a umění. Jste jedineční..
©Nariel

Vnitřní síla..

21. září 2010 v 18:29 | © Nariel
Tohle téma týdne si opravdu nemohu nechat ujít. Mám konečně naději, ža napíši normální článek.
Tak jdu do toho a podělím se s vámi o svůj náhled..

"Naděje" je víra, která nám umožňuje doufat ve splnění svých přání, snů a očekávaných situací. Znamená vždy něco lepšího. Nejde uchopit, ani ji nejde ukrást. Je to jen náš pocit. Ale v lidech nechává silné kouzlo. Někdy stačí jen to slovo vyslovit a člověk má hned lepší pocit. Nachází dál důvod žít a bojovat s nepřízní osudu. Může očekávat, jemný nádech štěstí, který někde v dálce čeká.

Naděje nejde použít jako zbraň, ale je velmi silná. Dokáže stmelit jednotlivé lidi a osudy, ale i celé národy a lidstvo jako takové. Naděje jako taková je spojena s dalšími pocity a vlastnostmi, které ji ucelují. Dodávají ji onu plnost.

Naději bych spíše přiblížila ke slovu dar. Protože někdy naděje přijde od druhého člověka, ne od osudu. Je dobré obdarovat jiného člověka a způsobit mu tak na tváři onem krásný úsměv a jiskřičky štěstí v očích. Když vidíte že přišlo něco, naco tak dlouho čekal. Naději bychom měli rozdávat, samozřejmě ve zdravé míře. (Tímto nemyslím, třeba koupit někomu ponožky nebo parfém. Ale že třeba někomu darujete ledvinu. Prostě že se vzdáte něčeho svého, aby jste umožnili štěští někomu jinému. Nenásilně, jen protože chcete.)

Je opravdu těžké najít slova, kterými bych definovala tu vnitřní sílu a pocit očekávání. Můj život byl naplněn nekonečnou nadějí.

Můj osud je a byl velmi těžký. Držela jsem se oné naděje, jako tonoucí stébla. Tolik jsem doufala, ale nikdy k uspokojení mého přání nedošlo a už ani nedojde. Ale nejtěžší okamžik je, když vás naděje opouští a vy v ní přestanete doufat. Je to jako by, nějaká vaše část umírala. Pak buď přijde smíření, nebo zatracení. Vždycky jsem si myslela, že naděje je tu vždycky, že nikdy neodejde. Ale naději můžete ztratit. Já ji ztratila. Bylo to velice těžké. Odešla z mého života a nechala mě bezmocnou. Ale mohu říci, že časem jsem se smířila se svou situací a naději už nepotřebuji. Nedoufám v nic. Jsem jen vděčná za každé ráno a uplynulý den. Snažím se prožít každý den a každou minutu. I na špatném hledám to dobré. Mohu vám říct, že ikdyž nikdy nenaplním své sny, jsem i tak šťastná. Našla jsem svůj vnitřní klid a smířila se s osudem. To byla má výhra.


Možná to je moje naděje.. velká vnitřní síla..

Díky za pozornost..
Nariel

Sním, s otevřenýma očima..

16. září 2010 v 19:16 | © Nariel
Toto téma, je mi moc blízké. Sním totiž v noci i ve dne a s otevřenýma očima. Utíkám do světa svých snů, jež mi vnukly vjemy okolo mě, které vnímá celé mé tělo. Řadím se do kategorie, velmi citlivých lidí, teda aspoň v jistém smyslu..no..?! To jen tak na začátek pro vaši informaci...

Noční kouzlo....
Už jako dítě jsem milovala tmu, prostě svůj klid nádherné samoty. (Nepotřebovala jsem lampičku na ochranu. Já tmu přímo vyhledávala.Nějak mě uspokojovala, její moc.) Celý den po různých skopičinách a učení, jsem se těšila na to, až zalezu do svého pelíšku. Ke svému velkému medvědovi s kterým jsem se dělila o svou postel. Hezky jsem se uvelebila a koukala do tmy. Jak si oči začaly zvykat na rostoucí tmu, rozeznávala jsem různé tvary. Vždy to ve mě vyvolalo nějakou představu. A já ji ve své fantazii, žačala dávat tvar vysněného příběhu. Samozřejmě jako dítě, mě tato činnost brzo unavila, ale moje představy byly tak intezivní, že můj mozek reagoval na dané podněty. A v noci za krásného spánku, mou duši a mysl obohacovaly krásné příběhy. Prožívala jsem osudy dětských hrdinů v říších fantazie. Moje možnosti byly neomezené. Měla jsem svou dětskou představivost, nebyla naplněna jizlivostí a bolestí. Jen hezkými dojmy.. Vždy jsem se vzbudila plna energie a neskutečně šťastná..(Samozřejmě s postupem času jsem tuto schopnost začala ztrácet, protože se do mých snů, dostávalo moc reality.)

S přibývajícím věkem, samozřejmě mé sny dostaly jiný charakter. Ale snažila jsem se vždy před spaním, ulítnout mimo realitu a popustit uzdu své fantazii. Ikdyž mé sny pořád měly takové nevinné kouzlo příběhu, začaly se do nich pomalu vkrádat vjemy z mého prožitého dne. Čím více nových věcí jsem objevila, tím více působily ve snech. Někdy se tak sny staly zmatené a nesouvislé, někdy nabraly až děsivou realitu.

Vše je jednou poprvé...

8. září 2010 v 18:55 | © Nariel
Moc pěkné téma týdne, velice rozsáhlé..Hlasovala jsem pro něj již dříve..Teď se k němu musím vyjádřit..

Poprvé je totiž široký pojem, vše co jednou uděláme a co zažijeme je vlastně poprvé. Můžeme mít kladné a radostné vzpomínky, ale i špatné a smutné..
Poprvé může být i lehce radostně nervózní, s tím že nevíme co nás čeká. Ten krásný pocit zatím nepoznaného, který se záhy mění nastálou situací a novým objevem.

Poprvé...:
- Kdy se otevřou naše oči a spatří krásné obrysy a barvy...
- Kdy uslyšíme zvuky přírody a svůj vlastní tlukot srdce...
- Kdy uděláme první pohyby a pocítíme sílu našich svalů...
- Kdy pochopíme sílu vlastního názoru a pohledu svých očí..
- Kdy se zamilujeme...
 - Kdy zradíme kamarády, nebo někomu ublížíme...
- Kdy nám někdo ublíží...
- Kdy se srovnáváme se změnami svého těla..
- Kdy nás překvapí první menstruace... (holky)
- Kdy nás překvapí první mokrý sen... (chlapci)
- Kdy ochutnáme polibek..
- Kdy ochutnáme moc rozkoše a milování...
- Kdy bojujeme s pocitem vyzkoušet zakázané...
- Kdy překročíme hranici svých možností...
- Kdy řešíme následky svých chyb...
- Kdy zrodíme nový život...

atd..

Je prostě spousta poprvé. Malých a velkých situací a zážitků, které obohacují překvapivě náš život. Někdy nejsme  se svými poprvé spokojení, ale dám nám to sílu zkusit to znovu, nebo se poučit z nastálých chyb.
Já pořád objevuju kouzlo nových situací. A staré zážitky si uchovávám ve svém srdci. Obohacují i můj nynější život...

Ikdyž spousta mých poprvé nedopadla vyloženě snově idealisticky. Jsem nakonec moc ráda, že dopadly takhle a udělaly ze mě to co jsem...
Vždy když vzpomínám, mé oči zahalí lehký film, který se změní v malou mlhu slz. Vytvoří upřímný, něžný úsměv na rtech a rozproudí můj krevní oběh. Srdce tluče jako o závod a já mám nepopsatelný pocit... krásný pocit..

Nemusíte mít obavy, když se vaše vysněné situace odliší od těch skutečných. Nikdo nemůže vědět co ho čeká a jak se jeho okolí zachová. Snažte se vždy na situaci najít, to pozitivní...
Pokud je situace velmi záporná..Nebojte vše odnese čas a vy se tomu jednou zasmějete...

Samozřejmně některé poprvé by člověk neměl nikdy ani zažít. Takové situace a zážitky mohou člověka strašit celý život. Je to jen na něm jak situaci překoná a co si z ní vezme..Každopádně nemohu nikomu říci, že to přejde a že zapomene. Nikdy nejde zapomenout, jen s postupem času se můžete na vše dívat jinak..

Přeji vám ať vám vaše poprvé, splní vaše sny...
©Nariel

Melodie srdce

25. srpna 2010 v 14:48 | © Nariel
Opět je tu čas na téma týdne. Navíc toto téma týdne je určitě blízské každému člověku.

Hudba dokáže pohladit duši, zvýšit sebevědomí, vytvořit úsměv, najít radost z pohybu, okouzlit, vyléčit depresi a jiné..dobré účinky

Někdo může namítnout "Mám hudební hluch, neumím zpívat." Ale to, že neumíte noty nebo máte nakřáplej hlas neznamená, že nemůžete hudbu cítit.

Hudba no asi spíše zvuky už tu byly od nepaměti. Určitě už pravěcí lidé si pro zkrácení dlouhé chvíle vydávali zvuky, aby jim práce či dlouhá chvíle rychleji utekla..

Postupem času se žačaly tyto zvuky ucelovat a tvořit melodii (spousta skladatelů se nechává inspirovat, ševelením větru, hučením vodopádu, zpěvem ptáků a dalšími úkazy přírody).

Tato živá melodide, je všude kolem nás stačí se zastavit, zavřít oči v klidu dýchat a nechat  seunášet zvláštními zvuky, které tvoří tuto nekonečnou  melodii..

Strach má velké oči..

17. srpna 2010 v 20:24 | © Nariel
Opět nastává čas se vyjádřit k tématu týdne. Tentokrát je jím "strach"..

Jak já se na něj dívám, jak mě ovlivňuje, co mi dal a vzal? To se dozvíte, ráda se s vámi podělím o svůj názor.

Musím říci, že jako malá jsem se bála normálních věcí. Když na mě někdo zařval.."Bubák". Byla ve mě opravdu maličká dušička. Ale ten strach byl takový, jakoby patřil do mého vývoje a já měla objevit jeho sílu a postavit se mu. Bylo to jako přelud, né opravdový strach. Řekla bych jen vidina strachu.
Těď když se dívám zpětně na své děství, nevěřím tomu, co jsem byla schopná všechno udělat, bez nejmenšího zaváhání..(Nejspíš proto, že jsem si neuvědomovala možné následky) To až s přicházejícími lety, jsem začala objevovat co je to strach, ale o tom až později...

Jako dítě jsem se bezhlavě vrhala do všem možných nezbedáren. Chodili jsme krást třešně a různé jiné ovoce..já vždy vylezla na nejvyšší strom či plot a bez pocitu nebezpěčí..jsem objevovala tento hřích..Skákali jsem ze střech garáží, zvonili na zvonky a pořádali bitvy..(Vůbec jsem si nelámala hlavu, že bych mohla spadnout ze stromu, či při seskoku špatně dopadnout a zlomit si tak nějakou část těla..Tohle mě nikdy nenapadlo)

* Největší žážitek mám, když jsme poprvé stály na lyžích. (Já před sebou vůbec neviděla ty muldy a obrovskej sráz..prostě jsem se bavila..Nevěděla jsem co jsou obavy a strach..Moje ego a malý mozeček viděl možnost nové zábavy a vždy tak nutil moje tělo k extrémům..)
* Nebo na prvím táboře Bobřík odvahy. Nikomu bych tenkrát nepřiznala, že jsem měla strachy sevřený zadek..Ale věděla jsem, že to čekalo všechny děti a tak to spíš byl strach s neznámého..Další bobřík odvahy..To už jsem věděla do čeho jdu a strašila jsem naopak vedoucí:-D (A brala jsem to tak, že jsem hrdina s hrabrým srdcem)


 Ovšem jak přicházely roky a já objevila zákeřnost světa. Začala jsem se bát úplně všeho.
Obávala jsem se své reakce reakce okolí na mě, či mé tělo. Začala jsem se bát noci a všelijakých zvuků. Začala jsem se bát odmítnutí, samoty, smrti blízkých i ze života samotného..Už to nebyl přelud, ale sžíravá panická hrůza, která mi sevřela útroby. (Už jsem nebyla jak malé dítě, viděla jsem možné následky a kalkulovala je..)

Ale samozřejmě jsem i odvážná. Každý kdo zažívá strach je i nadruhou stranu odvážný, protože se mu postaví. Každý zažíváme pocit strachu a obav zčehokoliv. Jen se mu nesmíme poddávat.  Mé oči spatřily moře smutku, bolestných a strašných situací, co útočily na mé smysly, srdce, tělo i mysl. Vždy mě strach totálně sevřel a překvapil, ikdyž jsem se tomu snažila předejít, stejně přišel. Ale mohu říct, že to k tomu prostě patří, strach má přijít, protože ten kdo se bojí, má co ztratit. Ikdyž si to nechce přiznat. A za každou cenu, bude každý se strachem bojovat, řekla bych že nás strach udržuje bdělé, abychom si dávali větší pozor. Strach je velmi důležitý. Bez něj by vznikl obrovský chaos.


A na závěr jen říkám, že do konce života se budu pořád něčeho obávat. Ale těší mě to, strach uvítám jako svého společníka, protože tak objevuju své vnitřní já a potřebu i odvahu sama v sebe. Každopádně taky díky němu nepodceňuju své okolí a činy..
Ikdyž se držím i věty.."Kdo neriskuje, nic nemá"
Takže asi simbióza těchto protikladů, je prostě život..

Přeji hezký den

A nebojte se "Strach má velké oči...je pro Vás tím chybějícím kouskem sebezáchovy."

Nariel

Není upír..jako upír..

12. srpna 2010 v 18:06 | © Nariel
Tak, je tu další téma týdne k vyjádření. Sice jsem pro něj nehlasovala (já hlasovala pro kopírování), ale rozhodně se k němu vyjádřím. Netuším kdo se mnou bude souhlasit či nikoliv. Ale v momentálním  novém světě, dostal téma upír nádech, až se s filmováním upíří ságy od Stephenie Meyer.

Samozřejmě vím, že i předtím společnost znala upíry, ale byli to většinou lidi, které vampirismus nějakým způsobem zajímal. Teď po nich blázní kde kdo..
A nemyslete si, že odsuzuji onu posedlost upíří ságou. Já naopak jsem před věky, četla ony knihy a vždy čekala urputně nedočkavě na další díl. Líbil se mi tenhle, jakoby lidský náhled. Autorka měla skvělý nápad a hezky psala, četlo se to jedním dechem. Tato kniha otevřela i jiné možnosti..(Jako čtenář preferuji knihu před filmem. Mám totiž takovou teorii. Knihu si můžu přečíst několikrát. Vždy bude jiná v důsledku mých pocitů. Budu onem příběh, prožívat několikrát, pokaždé z jiného úhlu. Protože fantazie-představy jsou neomezené. Ve filmu je to bohužel dané. Vidíte ho několikrát, ale už ta vize nejde změnit.)

Ale samozřejmě nebyla první. První dalo by se říci něžný upír se svědomím, který nechtěl zabíjet a býti tak monstrum..byl v mém podání Brad Pit ve filmu "Interviu s upírem". Taky velice krásné ztvárnění.
(O našem filmu s Rudolfem Hrušinským, se taky musím zmínit. I mezi krvelačnými chtivými upíry, byli ti co se mohli ovládat).

Každopádně nemohu skutečně říci, že upíři jsou mýtus. Jen myslím, že u většiny lidí funguje velká fantazie. Přirovnávali si tak tuto podobu (netopýra-vampira-člověka), k činům a skutkům které nedovedli zdůvodnit a nebo potřebovali obhájit své jiné zvyky a touhy...(Lidé mají totiž různé touhy.)

Už samotný hrabě "Dracula" podle historie, neměl nikdy co dočinění s vampirismem. Každopádně netuším jak to doopravdy bylo. A trocha fantazie rozhodně nikomu neublíží.

Já mohu říci, že mě dle historie imponují, upíři klasici..Co nesnáší sluneční svit, nemilují česnek a kříže. Působí na ně stříbrné kulky a kolík. Tahle představa se mi líbí..Dokud necítí krev, není to šelma...Jeho pudy ho ovládnou, až při pocitu hladu, nebo blízkosti krve..
Ráda čtu různé knihy s upířím podtextem a sleduju filmy jako každý. Rozhodně se mi na každé knize i filmu vždy něco líbilo..Ale čeho je moc, toho je příliš. Nic se nemá přehánět..

Je težké zastat nějaký názor. Jakou asi může mít upír povahu, nebo nemusí mít žádnou. Může mít jen žízeň..
Opravdu netuším..má představa je asi takováto. Určitě jsem nakloněna..spíše stinné stránce. Jsou to prostě záporní jedinci.. (Ale jako u normálních lidí, při rozdvojené osobnosti, nebo i různé povahy lidí..) se může vyskytnout upír..co má tak silný charakter že s onou proměnou bojuje..Ale dle mě je to opravdu malé procento..
Upír je prostě velmi silný a zákeřný tvor, který nemá svědomí. Jde jen za svým pudem..jako šelma..a nejspíš se řídí heslem přírody.."Vyhrává ten silnější.."

Bohužel nejsem fantasta  a nejsem ani bázlivá..Realitu, kterou jsem viděla a prožila..mě nutí se dívat na věci odtažitě ..něco jako agenta Scullyová:-D

Tak mohla bych psáti ještě dlouhý článek, ale jak znám dnešní mládež..málo kdo to stejně přečte..

Nikomu neberu jeho ideály a sny. Zastávejte názor který máte, já vám ho nevyvracím..

©Nariel

Kreslená slabost..

7. srpna 2010 v 11:10 | © Nariel
Opět se v rychlosti hlásím. Lítám teď jak urvaný vagón, ale tohle téma si nemohu nechat ujít..

Možná někomu bude připadat, že je to mimo mísu, ale já to prostě vnímám takto. Nekamenujte mne..jsem prostě jiná..

Už jako malá jsem měla velkou slabost, pro animované pohádky a seriály. Dokázaly mě rozesmát i rozplakat. Všichni se mi smáli, protože i s rostoucími roky, jsem si nesla tuto slabost sebou.

Do těchto kreslených poutavých příběhů, vnesl jiné světlo můj oblíbený seriál..(lidi je to tak strašně dávno, ale já to hltala, jak divá..). Vnesl do mého světa jiný náhled a kulturu..ano nevím jestli tušíte, ale byl to japonský seriál (tedy doufám) Goro, bílý pes...

Začala jsem zkoumat a nahlížet na různé kultury na zemi. A určitě nemluvím jen filmografii, že Japonsko je totálně ve předu, co se týče různých vymožeností a nápadů...

Dlouhou dobu, pak můj zájem jen lehce odezníval. Než přišla má éra, počítačových her a různých konzolí..

Do slova pod kůži se mi totálně zaryla..nekonečně poutavá, živá a nesmírně smutná série "Final of fantasy"..
Tolik jsem obdivovala, kreativnost maleb a poutavého příběhu..Která s každou řadou rostla..
Nejvíce mě upoutala, řada VII. Od ní byl natočen film Advent Children..(S touto hrou a posléze filmu jsem se stala jeho objetí..)
Doslova jsem podlehla kouzlu této fantazy magie..Která na řadu dlouhých měsíců vyplnila můj život..

Co se týče pojetí nového seriálového anime..(nemluvím o pokemonech..ty jsem nesledovala), líbí se mi jak autoři dokáži vyzdvihnout jiné lidské světy..tak neokatě a mile, že jim každý podlehne..Navíc krásné poutavé seriály, zdobí neuvěřitelně krásné malby a upřímné příběhy..Některé jsou velmi fiktivní jiné velice reálné.
Někdy jsem toho názoru, že některé anime není ani pro děti..Ale dnes už se to bere asi jinak..a spousta dětí, je nejspíš otrlá..

Mám slabost pro jejich dominantní povahy..Velké oči, které vám vypalují lásku do srdce..A spoustu elegantních i šílených účesů..
Určitě spousta žen-mužů, podléhá kouzlu těchto animamovaných hrdinů, s trochou záporné povahy a šviháckým stylem..který je hrdinou srdce každé dívky..(či muže) Netušila bych, že mě dokáže přitahovat, animavaná postava..Ale z toho hold plyne, jak je anime a jeho postavy návykové, dostanou se do všech pórů i do srdce..

Tato nová éra dokáže vyplnit, romantické, brutální, hrdinské činy i jinou lásku a potřebu. Myslím, že v mém srdi zůstane pořád, má totiž nakažlivé a upřímné kouzlo..

Tohle je pouze můj náhled a názor..ztotožňovat se s ním nemusíte..
Díky za váš čas..
Nariel

Jak se orientuju...

26. července 2010 v 13:29 | © Nariel
Opět mě velice zaujalo téma týdne, tak nezbývá nic jiné, než se s vámi podělit o můj náhled a názor.

Homosexualitu jsem u sebe ještě neobjevila, říkám ještě, člověk nemá říkat nikdy, protože přísloví říká: "Nikdy nevíte.."
Ale to bych vlastně nebyla upřímná. Vždy mě samozřejmě přitahovalo opačné pohlaví a dosud plně přitahuje. Musím se ale přiznat, rozhodně se za to nestydím. Byla dobrá společnost, na jedné super akci. Pod menším omámením alkoholem a vzniklou lechtivou situací jsem se líbala s jednou dívkou. Nazvala bych to spíše momentálním výpadkem. Každopádně toho, ale nelituju. Jsem ráda i za tuto zkušenost, ale přece jen spíše zůstanu u přítomných pánů..:-)

No dle mého názoru, nebo i podle  toho co pozoruji. Se určitě rodí strašlivě málo jedinců, které přitahuje stejné pohlaví, již od malička..Spíše tuto svou touhu objeví, až s přicházející sexualitou, kdy objevují své touhy. Takže většina těchto jedinců jsou stejně nejdříve bisexuálové, protože zkouší své možnosti.
Nebo se za své touhy stydí a schovávají svou pravou tvář. Protože takového menšiny spousta ostatních lidí- společnost odsuzuje.

Takové lidi nechápu. Člověk přeci nemůže za to (jak vypadá, či co ho přitahuje, za zlozvyky a touhy) každý je prostě svůj a tak to má být. Lidé by ho měli vnímat a přijímat nehledě na to jak vypadá či jak se orientuje. Je to přece taky člověk a chce být šťastný jako kdokoliv jiný..

Bohužel naše evoluční lidské zákony ještě nevyřešily tento "problém"..
Třeba v žabí populaci, se při přemnožení např.samic, dokáží samice přeměnit na samce (mají k tomu uzpůsobenou DNA) aby nevymřely.

Některé druhy se rozmnožují asexuálně. To znamená že se oplodní sami. No jenže tohle u lidí ještě bohužel není. A proto spousta těch, co jsou jinak orientovaní než většina společnosti, musí tvrdě bojovat za své cíle a štěstí. A hlavně musí bojovat s pohrdáním a nepochopením..

Těchto lidí se rozhodně neztraním. Je mi jedno jak jsou orientovaný, nebo jakou májí barvu kůže, či jakého jsou vyznání. Když je mi s tím člověkem dobře a rozumíme si, tak to je přece to důležité a podstatné ne?


Tak přeji všem gayům a lesbičkám hodně trpělivosti a pochopení ze strany jejich okolí...

©Nariel

Já a Facebook

12. července 2010 v 21:14 | © Nariel
No já  a facebook..nemáme moc vlídný vztah, ale snažím se sžít s dobou. Tato vymoženost ubírá má kvanta volného času a to tam samozřejmě trávím minimum času. Oblítnu mých pár spřízněných duší a postarám se o rybičky. Tím má aktivita končí..

Radši sdílím vše potřebné prostě tváří v tvář..Tato vymoženost "Facebook" se snaží působit dojmem otevřenosti k navazovnání různých kontaktů a sdílení úplně všeho. Na mě je to velmi umělé. To je kouzlo internetu..spousta lidí prostě předstírá  a ukazuje své já v jiném světle..A tohoto se prostě ráda vzdám..

Vím, že ostatní sdílí jiný názor a já jim ho neberu.."Každému co jeho jest.." Tohle můj šálek kávy prostě není...Já mám ráda osobní kontakt a upřímný smích..Ani nevíte jak vyskakuju do vzduchu kvůli obyčejnému dopisu, v dnešním světě sms a různých internetových komunikací. Má to své osobité kouzlo, není rychlé, ale pro mě velice důležité...

Tento článek k tématu týdne nebude prostě dlouhý, protože ani já a facebook nemáme dlouhý ani dlouhodobý vztah..
Třeba časem objevím jeho kouzlo.."Hmm, ne, ani časem ho neobjevím, omlouvám se.."

Vnímání úspěchu

23. června 2010 v 17:53 | © Nariel
Ano, opět se musím neochvějně vyjádři -ti k tématu týdne "úspěch".

Co pro mě úspěch znamená? Pro mě nic, nejsem ambiciosní. Nehoním se za úspěchem, ani ho nevyhledávám. Svá soukromá vítězství si nesu tiše s kapkou osobní hrdosti a plným košem vnitřní radosti. Rozhodně mě těší úplné maličkosti. Člověk by měl být soudný, mít zdravé sebevědomí a reálné hranice. Ale bohužel se stává, že ve stínu ostatních prostě uvadneme. Bojíme se chopit příležitosti a ukázat své dovednosti.

Jak vnímám slovo úspěch?

Osudová volba III.Kapitola..Závěr

15. června 2010 v 18:00 | © Nariel
Velice mě zaujalo dané téma...Takže jsem se rozhodla napsat kapitolovou Povídku na dané téma..

její název je

Osudová volba

III.Kapitola

Dospěla jsem k názoru, že umřít nechtěl. Moje výčitky ho k tomu dohnaly, nedala jsem si pozor
a obvinila jeho, ač za to vůbec nemohl. Vylila jsem si na něm svůj vztek a málem jsem ho zabila. "Co jsem to za člověka?"
Aspoň, že jsem ho stihla zachránit. Neudělal by to kdyby nebylo mého chování.
"Jsem tak zlá. Od všech očekávám podporu, ale jemu jsem ji naposledy nedokázala poskytnou. Vychrlila jsem na něj všechnu svou bolest. Vždyť si chtěl vzít život!A to kvůli mně!"
Můj pocit viny stále sílil, hledala jsem na sobě jen to špatné. Obviňovala jsem se snad ze všeho. Tato tíha na mě dopadla velkou silou. Ve snu se mi stále vracel obraz visícího manžela a jeho slova.

Osudová volba II.Kapitola

15. června 2010 v 2:18 | © Nariel
Nariel©Http://Tvorba-n.blog.cz
Velice mě zaujalo dané téma...Takže jsem se rozhodla napsat kapitolovou Povídku na dané téma..

její název je

Osudová volba

II.Kapitola

Uběhl půl rok života, ve kterém jsem neměla o další muže žádný zájem. Vždy když se snažíte, někoho upoutat, prostě se né vždy zadaří.Ale čím míň chcete, tím víc to přitahujete.
Přišlo letní sobotní ráno a já se chtěla odreagovat. Brzo ráno, dokud ještě slunce nepálí, jsem šla projet své nové brusle. Na sobě starý triko a šortky. Navíc bez makeupu a úpravy vlasů. Jezdím si tak po vyčleněné cestě. Zrovna jsem jela vysokou rychlostí okolo hospůdky u kraje zóny. Najednou se tam vynořil člověk. Nestihla jsem reagovat, neumím moc dobře brzdit a vší silou jsem do něj narazila. Oba jsem spadli na zem.
"To se tu musíš vynořit jen tak! Bože se rozhlídni než vylezeš na cestu!"
Hartusila jsem jeho směrem.
"Au moje ruka,uf."
"Ty zase nejezdi jak šílená, máš předvídat.!" Tímto mě naprosto omráčil a všechen vztek byl ten tam.
"O promiň, vstávala jsem levou nohou. Jsi vpohodě? Nic tě nebolí?"
"No následky se mohou objevit později, ale zatím nic nepozoruju. Jsem O.K."
Usmál se na mě tak nádherně , že se mi skoro roztavil plast na mé podprsence. Nemohla jsem v tu chvíli ani uvažovat, jak gestikuloval a mluvil, úplně mě okouzlil. Měl modro šedé oči. Světle hnědé kráktké vlasy. Hmm, a naprosto odzbrojující úsměv a to tělo?! Páni byla jsem normálně vzrušená. Vzrostlý, pevný, vysoký, krásně opálené a svalnaté nohy. A ten zadek. Musela
jsem zatřást hlavou a vrátit se zpět do reálného světa.
"Jak dlouho ti bude trvat, než objevíš možné následky?Můžu tě pozvat na nějaké pití, za tu svoji nešikovnost?"
Usmála jsem se jeho směrem.
"Rád piju dobré drinky ve společnosti nešikovných krasavic."
Kreativní, rychlá a humorná odpověď, zamilovala jsem se na první pohled.

Osudová volba I.Kapitola

14. června 2010 v 21:17 | © Nariel
Nariel©Http://Tvorba-n.blog.cz
Velice mě zaujalo dané téma...Takže jsem se rozhodla napsat kapitolovou Povídku na dané téma..

její název je

Osudová volba

I.Kapitola

Sedím sama po tmě v kuchyni, hraju si se sklenicí vody a tupě zírám na dózu prášků. Mé myšlenky svádí krutý boj. Měla jsem odvahu, naději a sny, najednou citím, že nemám nic. Vzdala jsem svůj boj. Prostě jen hledám ospravedlnění svých činů. Není to dlouho, co jsem zachránila manžela před sebevraždou. Teď nemám sílu zachránit sebe. Smrt mě pořád obchází
a s ní smůla i neštěstí. Nebudu se trápit otázkou " Proč zrovna já? Nedostanu odpověď ani vysvětlení."

Když jsem vyrůstala v ženu, měla jsem jasné představy o své budoucnosti. Krutý nával dospělého života mě převálcoval realitou a na sny nezbylo místo. Můj život není ničím vyjmečný, jsem obyčejná a toužila jsem po obyčejném životě. Milující manžel, dvě hopsající děti a malý domeček na vesnici.

"Co mám teď?" Teď přemýšlím o smrti, už nic neucítím. Všechno zlé odejde. V tomto životě mi není přáno štěstí. Dám manželovi šanci, najít si štěstí jinde.

"Mohlo to dopadnou jinak?"
Život má tolik rozcestí, které přerůstají v cesty a cestičky. Je težké poznat po které se dát. Překonáváte překážky s nadějí, že na druhé straně najdete něco uspokojivého.
"Ale já?" Posuďte sami. Netuším jestli pochopíte mé činy a jednání. Možná pochopí jen hodně vnímaví lidé, nebo ti co prožili něco podobného.

Každý má nějakou závislost..

27. května 2010 v 14:57 | © Nariel
Nariel©Http://Tvorba-n.blog.cz
   Vždycky jsem si myslela, že propadnout drogám může jen slabý a labilní jedinec. A těmito lidmi jsem opovrhovala a stranila se jich. Dnes již nemám pevné stanovisko.

   Jsou lidé co začnou drogy zkoušet sami, jen tak z legrace, nebo kvůli problémům a již nedokáží přestat. Nebo jsou lidé co by nikdy z vlastní vůle sami nezačali, ale nechají se ovlivnit třeba přáteli nebo skupinou do které se dostanou. Jenže dnes se na veškeré závislosti dívá jinak. Trávu kouří skoro každý, za drogy ji nikdo nepovažuje..(a ruku na srdce, skoro každý to vyzkouší). To samé si dnešní mládež myslí i o extázi. Berou ji i kouří skoro všichni.

   I já sama jsem vyzkoušela trávu. Ale nijak mě to neoslovilo. Mám radši realitu, ikdyž bolí, aspoň podle bolesti poznáte, že žijete a nutí vás to bojovat. Tak to aspoň vidím já. Ikdyž lidé v mém okolí si tímto zvednou náladu, já se tohoto ráda vzdám. Nikoho už nesoudím. Dokážu se skvěle pobavit i bez drog a alkoholu. Kdyby jste byli chvíli v mé společnosti, poznali by jste jak to myslím. Spousta mých přátel přichází o pravou smyslnou zábavu a posléze mi to i sami přiznali.
Proto je jen na vás čo čekáte od vás samotných a jak se zachováte. Se zakalenou myslí vznikají jen problémy, člověkovi totiž nedochází že není nesmrtelný..

Mé taneční vlohy

7. května 2010 v 11:40 | © Nariel
Nariel© Http://Tvorba-n.blog.cz
"Myslím že nejsem dřevo, miluju tanec"

Jako každý i já miluju hudbu a záháním jí své nálady...Některá skladba mě rozpláče, některá mě rozveselí. Ale nejvíce mám ráda skladby, které mi dodají energii. Už při poslechu prvních tónů se musím začít vlnit a prostě nevydržím vklidu..

Mám tolik energie, fantazie a hodlám ji při skladbě využít..Miluju tyto volné momenty..kdy se oddám této energické volnosti, absolutně nic mě v té chvíli nesvazuje...A já si užívám okamžik souznění hudby a pohybu....

Mám v sobě oheň a mám energické předky..takže při mém vystoupení dokážu rozproudit krev i v druhých lidech. Užívají si pohled na mé svíjející a vlnící se tělo. Pro některé pány je tato chvíle rozhodující, protože někdy s kouzlem skladby mé pohyby připomínají spíše erotickou předehru. Já hodlám tohoto kouzla využít a možná spojit svůj tanec s stejně energickým a vášnivým protějškem..

Nebráním se nabídkám, protože v této chvíli žiju jen pro rytmus a toužím po spojení..Tanec je pro mě jako spojenec v nouzi, vrátí mi volnost, radost a potřebu.

Spousta lidí, včetně mě tančíme obvykle sólo, protože pro tento tanec duo, je opravdu težké najít dokonalého protějška..Neztrácím naději, protože si myslím, že nejsem dřevo..
Nariel© Http://Tvorba-n.blog.cz


Že bych snila o moři?

28. dubna 2010 v 13:41 | © Nariel
Nariel© Http://tvorba-n.blog.cz
    Když slyším slovo moře, vždy si vybavím spíše dovolenou. Nevím jestli je to jen mnou, nebo tím že jsme suchozemci (teda jako stát). Nebydlím na pláži a ani si nemohu udělat víkendový výlet..

Takže když nás postihne pětiletka dovolených, vždy se nemohu dočkat..U moře jsem zatím byla jen dvakrát po 14 dní, a to v Chorvatsku. Ale vůbec mi to nevadí, (to jen na vysvětlenou, v mém okolí je až moc snobů, co se chlubí každoroční exotickou dovolenou, ale těmto lidem to nezávidím, protože si myslím že si to neužijí jako já.)

Když máme to štěstí a nastřádají se finance, celá rodina se na prožitou a vysněnou dovolenou těší a musím říct že jsme si to vždycky užili. Neválíme se celé dny na pláži, ale prozkoumáváme i kraj a památky či místní kulturu. Vybíráme si spíše zastrčené destinace, nic luxusního. A proto se mi vždycky zdá, že se na těch čtrnáct zastaví čas a já se ocitám v úplně jiném světě. Vše se změní, nic není hektické, užívám si času pro sebe. A ti lidé-domorotci kolem, působí tak idylicky, žádný chaoz a shon, jen samí ůsměv.
Tuto pohodu všem závidím.

Když se podívám na naši nejbližžší nádrž ve které se mohu okoupat, kde není vidět 5cm pod hladinu a vodu okupují sinice a jiné škodliviny. Je potom náhled na moře úplně jiný. V chorvatsku je většinou skalnaté pobřeží a je tam průzračná voda, skvělé na šnorchlování. Nemohu si to vynychválit, nenašla jsem žádné proti. Klidně bych tam bydlela, je tam nádherně..

Samozřejmně jeden mrak se vždycky valí, moře je neskutečně nádherné, ale i neskutečně nebezpečné. S následky tsunami a hurikánů bych se asi nevyrovnala, ikdyž na té části pobřeží, je mizivá šance že se něco někdy přihodí. Ale ruku na srdce, nikdy nevíte. Ale pokud bych dostala nabídku, neváhala bych ani na sekundu a hned bych se tam přestěhovala. Protože tady mě zase ohrožují auta..(Jen si tak vklidu ponesu nákup a přejede mně kolo od náklaďáku, život mi stejně vyhasne.)

Tak radši budu umírat vklidu na krásném mořském pobřeží...

Jenže to je zase jen sen, takže zpět, k minimální mzdě, ke sporáku a k denním starostem. A děsnému životu, který žiju. Ten kdo rozhoduje o štěstí mě hold opravdu nemá rád, a já nevím čím jsem si to zasloužila..
Nariel© Http://tvorba-n.blog.cz

Můj názor na "Terorismus"

13. dubna 2010 v 11:56 | © Nariel
http://Tvorba-n.blog.cz
http://Tvorba-n.blog.cz

Terorismus a já

Opět a zase jsem neodolala a musím se vyjádřit k tématu týdne. Upozorňuji všechny, že tento názor je jen můj, někdo s ním nemusí souhlasit, já to nikomu neberu.

Sami si nahlédněte do svého nitra a řekněte mi co pro vás znamená slovo terorismus? Každý si představí sebevražedné atentátníky, únosy a vraždy neviných lidí. Tohle vyřizování účtů samozřejmně neschvaluju, nelíbí se mi, že jen tak pro nic za nic umírají lidé (Ale pro ty, kteří ty nevinné vraždí, to bohužel smysl má). Proto by jsme se měli spíše zamyslet proč terorismus vzniká.
Tady už přečnívá moje vize..lidi nekamenujte mě, tak to prostě vidím....(souhlasit stím nemusíte)
http://Tvorba-n.blog.cz

Zatím žiju, neumírám

7. dubna 2010 v 12:45 | © Nariel
Nariel
Tohle mi opravdu nedá a musím napsat do tématu týdne..Můj příspěvek má název

Zatím žiju, neumírám

Nariel © Tvorba
    Jako každý člověk, co o sebe trošku dbá jsem si naivně myslela, že mě nemůže nic překvapit. Snažím se jíst zdravě, nekouřím..(ikdyž jsem si prošla obdobím zkoušení..), piju alkohol jen opravdu víjmečně. Sportuju a posiluju svého ducha.
Nikdy mě nic nebolelo, nejsem na nic alergická (no možná by se něco našlo, ale se zdravím to nesouvisí) a přesto nejsem zdravá..
Má nemoc mě zasáhla zcela nepřipravenou, "(bylo to težké období smíření, už je to ale nějaký pátek, a já nejsem žádná máčka, no vlastně mi nic jiného ani nezbylo, než se stím smířit. Bylo kopec vyčítání, proč zrovna já, ale bylo mi to k ničemu. Nebojte nebudu na vás házet své deprese a ani vám popisovat co mi je, to ví jen ti nejbližší. Každopádně mi to převrátilo můj život.)"

Tak vás chci jen upozornit, že ikdyž jíte celkem zdravě, přiměřeně se pohybujete, nedíváte se často na dno láhve či nevykouříte denně víc jak 5 cigaret. I tak nepodceňujte své zdraví, máte jen jedno. Někdy jdou nemoci vyléčit, někdy bohužel ne. Můžete snimi i žít ikdyž o nich víte či nevíte.
Nwm jestli je to osud nebo smůla či náhoda....někdo hold má někdo nemá..
Nariel
 
 

Reklama
tvorba-n.blog.cz
Layout©Nariel-2011/03|Font: Jellyka-Le grand saut; Bernard MT Condensed;
tvorba-n.blog.cz